Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čtyři exempláře druhu (post) homo sapiens sapiens ze skotského Edinburghu se loni uvedly na scénu debutovou deskou „Asheran“. Tahle psychedelická cesta univerzem vysoké sci-fi sice nezaznamenala žádný ohromující průlom, ale pokud jste pozorně pročítali žánrové žebříčky neprávem opomenutých alb v zahraničních magazínech, nejspíš jste na tohle jméno narazili. Proč? Protože DVNE se etablují jako pozoruhodně zralá kapela, schopná organicky propojovat DNA rozdílných metalových i rockových odnoží do vzrušujících vzorů.
DVNE budují progresivní hudební krajinu širokou jako písečné pláně Herbertovy slavné planety Arrakis. Ústředním tématem alba „Asheran“ je vzestup a pád impérií, těch skutečných a fiktivních. Potkávají se zde motivy z islámu i klasické sci-fi. Vyvrženci, trosky kdysi slavných civilizací, prach a kosti, oči upřené ke hvězdám. Texty DVNE jsou utkané z jiskřivých, úsečných metafor a fragmentů mytických vyprávění. Unikavé i fyzicky konkrétní obrazy potěší ty, pro které lyrics nejsou jen zbytečná položka na Bandcampu. Textová stránka dobarvuje a zkonkrétňuje už tak evokativní hudbu DVNE.
A ta je? Odkojená post-metalovou tíživou pompou, protkaná zlatavými nitkami post-rockových impresí. Výrazně ovlivněná lomenými progresivně rockovými strukturami i psychedelickou unikavostí. Potkávají se tu křehké momenty trylkujících kytar, důstojné lyrické kompozice („Sunset Grace“) s nekompromisně zatěžkanými monolity, které vzývají skřípavé disharmonie a robustní rytmiku v mnohém evokující pozdní období ENSLAVED („Thirst“). Prvky post blacku dominují v prudké písečné bouři „Rite Of Seven Mournings“, jindy zase DVNE dovedně pošilhávají po noblese TOOL či ISIS („Viridian Bloom“), osedlávají neklidně tepající rytmiku a potenciál, který nabízí kontrast neotesaného řevu a jemného, vysoko posazeného zpěvu.
Čistý vokál má k dokonalosti daleko, v akustikou zklidněném a třpytivém veletoku „Descent of the Asheran“ táhlé emo-souhlásky trochu krákají za uši a zpěv obecně funguje spíš jako doprovod než naléhavé umocnění atmosfér, které kapela virtuózně vytváří ostatní instrumentací. Drobná poskvrna a, řekněme, nováčkovská daň, konfliktní plocha, která se nepochybně bude dále obrušovat. Stejně tak větší dynamika zvuku by kapele, která ráda pracuje s kontrasty ticha a hustého sludgeového dýmu, nijak neuškodila.
Všechno ostatní ale štymuje na milimetry. DVNE rádi pracují s dlouhými kompozicemi, do nichž dokáží vepsat dost zvratů, dost nepředvídatelnosti, dost obrazotvornosti, aby posluchačovu pozornost udrželi ve stavu sladkého napětí. „Asheran“ jím překypuje. Střádaná tenze, která kontrolovaně vybuchuje ve správný čas. Hypnotické metalové Koření. Písečná planina, která se ústy Červů může kdykoli rozevřít pod vašima nohama. What a trip!
Vrstevnaté, zábavné a pestré dílo. DVNE mi v mnoha ohledech připomenou počínání ALCEST, ale debut skotských se přesto snaží jít vlastní cestou. Z méno pohledu to v porovnání se zavedenými Francouzi není tak chytlavé ale na druhou stranu ani tak cukrkandlové. Velmi příjemně se to poslouchá, žánry se střídají přirozeně a je to prosté jakékoliv křeče a nuceného patlání jednoho přes druhé. Já jsem spokojen.
8. ledna 2018
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
griwo
8,5 / 10
pestrý to album...určite stojí sa posluch - tak isto ako tohtoročná novinka!
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.